|
Proč vlastně vadí „obcházení náhodných stanovišť“?
Protože nějaké limity mít potřebujeme, aby nám nevznikla anarchie. Tím
nejpádnějším důvodem je asi to, že považujeme za absurdní použití
pravidla, že musím předstírat, že nevidím, co dělá soupeř. Na
Svíčkách se o soupeřovo konání nesmíte aktivně zajímat, ale
bezděčně postřehnutá činnost je informace, kterou využít smíte.
Kombinace s povolením obcházení náhodných stanovišť (a tím zvyšování
šance bezděčného postřehnutí) je už příliš riziková pro splnění
základního tvůrčího záměru, aby optimálním postupem bylo dobře a
efektivně luštit.
Hypotetické povolení obcházení náhodných stanovišť ovšem narazí
stejně jako jakákoli jiná autorská snaha o vybočení ze zavedených
pořádků, ať z hlediska systému hry, tak především pravidel,
především etických, na jedno nezvedené strašidlo. Říkejme mu pracovně
duch Tmou. To není nic proti Tmou. Duch Tmou je geniální bubák, který
i obecně pro šifrařské prostředí znamenal obrovský krok vpřed. Dnes už
to ale s duchem Tmou začíná být trochu jako s ohněm. Je to dobrý, ba
vynikající sluha. Na Tmou, kde je jeho domovské cimbuří. Jinde se stále
častěji jeví jako zlý pán, jako invazní strašidlo, které nemilosrdně
vytlačuje ze všech ostatních cimbuří jiné duchy, jen co se někde zjeví
nějaký jakýkoli duší zárodek.
Duch Tmou má totiž nesmírně mocné spojence, vůči nimž ze strany
pořadatelů příliš neexistuje účinná obrana. Je jím statisticky
nezanedbatelná část hráčů, pro něž je duch Tmou zdrojem vzdoru vůči
pořadatelům, jejich pravidlům a představám o hře, kterou chystají. Tento
vzdor pak s železnou pravidelností pomýleně vydávají za etiku, opřenou
o rozpory s duchem. Ono je velmi těžké udržet nad vodou jakoukoli
výrazněji odlišnou šifrárnu ve chvíli, kdy víte, že vám na ni bude
jezdit nemalá část hráčů, která její specifika prostě odmítne
přijmout. Pokud je to jen takto, odolní jedinci z řad pořadatelů snad
vydrží. Pokud to zároveň hráči dávají halasně najevo a ohánějí se
přitom pojmy jako „morálka“ a „čistota“, vydrží to už málokdo.
(Ano, opaky těchto pojmů jsou „zvrácenost“ a „špína“. A to
i tehdy, když nemají v úmyslu nic jiného, než to jen sdělit světu,
případně si o tom povídat.) A ve chvíli kdy to dojde tak daleko, že se
například začnou očerňovat či zpochybňovat oficiální vítězové a
vyhlašovat ti morální, jde veškeré úsilí o něco nového a
netradičního do kytek. Morální vítězové jsou rakovinou šifráren.
(Jedním z nejvíce nešťastných případů, který mne napadá, je
Bedna 2009.)
A to všechno je v mých očích hlavním důvodem, proč jedenáct let po
vzniku Tmou (či obecně šifráren pro veřejnost) máme sice šifrárnu
téměř každý týden, ale všechny jsou si podobné jako vejce vejci. Mustr
je pokaždé stejný. Tmou kdysi zvolila nějaké parametry, jaké chce mít, a
ostatní ji kopírují, aniž by pro jejich kopírování měli jiný důvod,
než že je v opačném případě duch Tmou zadupe do země. Namátkou:
Prvek náhody je arcizlo, které jen potřeba potírat ohněm a
mečem. Proboha proč? Pořádáme snad IQ testy, abychom potřebovali
nějaké exaktní výsledky? Nebo snad považujeme hry, u nichž se hází
kostkou, za blbé? Přímé soupeření na šifrárny nepatří,
protože šifrárny „se hrají“ tak, jako by soupeř neexistoval.
A proč jako? Hraju přece proti němu. A tak by se dalo pokračovat do
aleluja. Dlouhý seznam prvků, které nejsou, protože to se na
šifrárně nedělá. Dodnes nemáme například jedinou hru, která by
zodpovědnost za to, že jeden tým nesleduje druhý, zůstala na tom vpředu.
Máme jednu jedinou, kde můžete hledat šifry i náhodně. Bohužel je to
Lamí stezkou, kde je na druhou stranu kontrola tajenek tak důsledná, že to
v podstatě pozbývá smysl. Bývala to blahé paměti Krtčí norou, ale i tu
odvedl duch Tmou z kacířské cesty. A tak je všechno krásně
zglajchšaltovaně stejné.
Pak je tedy jen věcí orgů, nakolik dokáží tvořit trasu
i řešení šifer tak, aby nic nešlo snadno odhadnout jen z počtu znaků
či postupové intuice. Za Svíčky říkám, že dokážou. Ale nechtějí
se zříkat možnosti tuto šanci hráčům dát, uznají-li to za vhodné.
Mně by přístup stylem „projdi všechna stanoviště, jak umíš, jen
nesleduj jiný tým“ asi nevadil, kdyby byl předem jasně definován. Přijde
mi jako zajímavá alternativa, ke které mohou mít Svíčky blízko. Nebo se
mýlím? Nemýlíš, ale přicházíš-li s tím k nám, přicházíš
pozdě. Tak o 4 – 5 let. To byla doba, kdy se Svíčky hledaly, neustále
měnily pravidla, protože neustále narážely na nějaké chyby, občas asi
i na ducha Tmou. (Byť zrovna u Svíček to není zásadní problém, protože
Svíčky se v tomto ohledu od Tmou nijak výrazně nelišily nikdy.) Tehdy byla
doba hledání zajímavých alternativ. Teď už jsou Svíčky poměrně dobře
ukotveny a z pravidel se spíše pouze vyškrtávají pasáže, které už
splnily dějinný účel, jako byly například Sirky, Asketa, jako to časem
pravděpodobně bude Světová fáze Bezvíčku, atd. Svíčky už nejsou
prostor pro velké experimenty a já jsem za to rád. Hra, která se neustále
jen tak pro zábavu mění, ztrácí důvěryhodnost.
Mně osobně by nevadil ani přístup „projdi všechna stanoviště, jak
umíš, a klidně sleduj jiný tým, když ho doženeš a nesetřese tě“. Už
jsem to koneckonců zmínil. A otevřeně po něm volám. Ale míním si ho
užít jako hráč. Podobně jako se těším na hru, kde budu moci na základě
splněného úkolu uškodit nejnebezpečnějšímu soupeři a podobně. A vím,
že je to utopie. Že pokud by nakrásně nějaký odvážlivec s takovou hrou
na trh přišel, stačí jedno družstvo z deseti, které tu hru hrát bude,
ale z morálních důvodů po svém, druhé družstvo z deseti, které ho pak
vyhlásí morálním vítězem, a organizátor srazí podpatky a poslušně
vykročí, kam mu duch Tmou ukáže. Ale třeba se pletu. Třeba se najde
někdo, kdo na duchy nevěří, a bude to sekáč, který se nazakecá. Ani
u Zdi nářků.
|