Zeď nářků

Tome...

…objekty vícero kategorií jsem myslel jeden objekt, který patří do vícero kategorií (a v optimálním případě pak ještě v každé té kategorii vypadá trochu jinak). Například Irsko a New York.

lusthauz

Pozitivně vnímám, že se cena za nápovědu snížila. Z dávnějších let pamatuju, že při deadu bylo potřeba smířit s tím, že to znamená v lepším případě hodinu na přesunech navíc. A dva deady za sebou bylo radno dobře rozmyslet. Letos jsem neměl pocit, že se mě hra snaží dorazit. I turniketový systém se posunul k tomu, že dvě přeskočené šifry nutně neznamenají stopku na turniketu. Za mě jsou to změny k lepšímu, hra je přístupnější za cenu toho, že projít turniket už není taková výzva jako dřív. A že garantuje jen pořadí průchodu, ne časové rozdíly.

Bludiště na startu jsem přečetl špatně. Z bumážky jsem získal dojem „běžte se tam podívat, ale radši tam moc necourejte”. U podobných atrakcí mám tendeci dělat to, co mi řekne hra, i pokud jsou přístupné pro veřejnost. A pokud dostaneme jednu vstupenku bez dalších pokynů, vyložím si to tak, že tam máme jít jen jednou. Zavrhl jsem, že by šifra zásvisela na pozorování jednoho člena vyslaného do neznáma. Za mě by fungovala regulace třeba jedna návštěva za půlhodiny, max 3×.

> Objekty vícero kategorií tam byly proto, aby nešly podle kategorií třídit.

Tomuhle nerozumím. Když mám víc kategorií, tak třidit můžu, ne? S jednou kategorií je to nuda, když je všechno ve stejné přihrádce.

> Hra, …, je dramaturgicky špatná hra.

Každá hra si to dělá po svém, nevnímám dramaturgii svíček lepší nebo horší než jiné hry. Že se (pííísk) na startu (do toho!) chvíli sedí mi nevadí. I ta dvojka (cink, cink) byla fajn (vžuuum), jsem rád, že jsem jí potkal dřív než ve tři ráno (cink cink). Dorazila by mě až třetí a čtvrtá těžká šifra. Jsem rád, že není všechno podle jedné šablony.

„Labyrint světa a lusthauz srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání”

Já jsem vůbec nevěděl, že jsem byl v Labyrintu Světa, dokud jsem se to nedočetl tady. Asi nečekám, že by mi to měli organizátoři říct, ale ani nevím, jestli to považuju za svoji chybu.

Jinak jsem dostal takové Svíčky, jaké jsem už nějakou dobu nezažil a děkuji za ně. Jsou jiné a svojské a je to tak dobře.

Ivo...

…od té doby, co existuje Turniket (2008, Nové Město na Moravě) vždycky fungoval tak, že kdo přijde beze ztráty, plynule pokračuje dál. Až později (myslím, že 2015, Turnov) přibyl princip posouvání limitu, protože smyslem Bezvíčku není blokace postupu, ale korekce pořadí pro účely pořadí cílového.

Ivo...

…formulace textu bumážky byla míněna trochu jako vtip. Zároveň byla udělaná tak, že vás měla trochu odrazovat od toho, se jen tak sebrat a bez hlubšího zamyšlení se tam vydat. A to kromě formulace i svou jednorázovostí. Formulace byla vybírána tak, aby zvyšovala pravděpodobnost optimálního scénáře. Ten by měl vypadat tak, že se do labyrintu hráči vydají teprve ve chvíli, kdy je tam pošle šifra. Nemá je tam posílat bumážka, kdy tam jdou jenom proto, že to jde a je to zadarmo. Mají tam jít ve chvíli, kdy mají poměrně dost jasno, kde a proč chtějí něco hledat. A taky každého v trochu jinou chvíli.

S ohledem na to bych si asi dovedl představit i to, že by bumážka nebyla vůbec. Pokud ze šifry vycházejí místa na světě a sedím vedle labyrintu světa, tak asi dává smysl ptát se, zda by to nemohlo mít nějakou souvislost i bez toho, že tam hráče dovedeme za ruku. A ano, možná jsme to tak mohli udělat, ale on nám ten labyrint úplně nepatří a potřebovali jsme, aby plnila taky trochu regulační funkci.

A pak existuje celá řada suboptimálních postupů, které vedou k cíli taky, ale hůř. Zřejmě nejčastějším scénářem pak byl ten, kdy se jeden člověk z týmu vydal bez rozmyslu do labyrintu, bez dalšího vysbíral kartičky, vrátil se k týmu a teprve potom se zahájilo myšlení. Nemám z toho radost.

Úplně paf jsem pak ale z nápadu (který není jen tvůj), že se tento nepříliš šťastný scénář nejlépe vyřeší tím, že se lidi pošlou do labyrintu natvrdo, z čehož si úplně nedovedu představit, že by vyplynulo něco jiného než to, že se blbý scénář místo hodně týmů bude týkat všech týmů. Jak by to mělo šifru vylepšit, je mi asi záhadou.

Kategorie na šifře byly proto, aby to nebyly věci jedné kategorie, jimž se pak dají přiřazovat rozličné veličiny. Objekty vícero kategorií tam byly proto, aby nešly podle kategorií třídit. Aby se nebylo možno zabývat jejich jinými daty než polohou na mapě.

Do labyrintu mohlo jít hráčů kolik chtělo. Byla to i po dobu hry normálně veřejně otevřená atrakce. Funkce bumážky byla regulační. Nebyl by pro nás žádný problém si ze startovného pronajmout celý labyrint a ponechat ho volně pro všechny hráče v rámci uzavřené společnosti. Jenom jsem asi rád, že nad tím trochu víc přemýšlíme a umíme se dopočítat toho, co by asi nastalo, kdybychom lidi do labyrintu otevřeně poslali a zároveň při jeho rozměrech neregulovali jejich počet.

Přežít akutní hrozbu vzájemného ušlapání je jistě zážitek silný, byť nemusí být pozitivní. Určitě to má nějaký seberozvojový přínos. My jsme se rozhodli, že chceme přinášet zážitky jiného druhu. Pokud někomu přijde lepší to první, tak tomu se omlouváme. Ti ostatní mohou být rádi, že jsme start dramaturgicky chystali my.

Gratulace

A ještě teda veliká gratulace roflům. To nebyla jiná liga, ani jiný sport, to byl výkon jako z jiného vesmíru!

Díky!

Orgové – díky za hru! Díky za pěkné šifry, divné šifry, překonané záseky i prohlídku poorlicka. Zvlášť bych chtěl vypíchnout prvočíselnou, tu kde se předsazovala mrkev a start. Sice chápu nářky na pokyny k (ne)prohlídce bludiště, taky jsme se tam museli vydat nadvakrát – ale díky tomu jsem nepřišel o zatím nejlepší bludiště z živého plotu. Pět hvězdiček.

Na Svíčkách se mi líbí, že se nebojí věci dělat jinak. Jsou pokaždé jinde. Šifry bývají divné. Nejednou jsme si na otázku „proč je v šifře XY“ odpovídali „jsme na Svíčkách“.

Nejtěžší je pokaždé nacítit, jakého je tým zrovna doletu a zařídit se podle toho. Letos jsme doletěli středně daleko. Nápovědu jsme zvažovali dvakrát – poprvé jsme si dali „ještě čtvrthodinku“ a prolomili tiráž. U žumpy tentýž postup nepomohl (nejblíž jsme k řešení byli s kečupem, hořčicí, křenem a kaviárem). Ve finále se povedlo prolomit dvě šifry, kde už to vypadalo, že to spíš nedáme. A možná kdybychom si Moskvičem nenechali vystřelit mozek z hlavy, vyšlo by to i tam (šifrobijce jsem tam sice hledal, ale málo).

Svébytná je i dramaturgie. Dát nějakou krutopřísnost na start nebo chvilku po něm, kdy je ještě světlo a šifrobijci plni sil má něco do sebe. Stejně tak turniket. I Bezvíček. Letos jsem se díky němu vykoupal a zjistli, že opravdu neumím ručně dělit čísly přes desítku. Tak se těším zase příště! Třeba přijde aspoň nějaká ta bouřtička :-)

Síba...

No a podle mě to je úplný dramaturgický nesmysl. Jasně, dělej si to jak chceš – ostatně pak máš na hře natolik zajímavé prvky, že to ob pár let ocením. Ale už v hospodě jsem cítil, že ti není jasné, o čem mluvím. Např. jsi nechápal, co to je manipulace ve formě instrukcí.

Tak znova shrnu:

• dávat do hry zavádějící informace je špatně
• dávat do šifer záměrně náhodné prvky, je špatně (na trojany úplně stačí, co se tam dostane náhodou)
• hra, která na začátku záměrně neodsýpá, je dramaturgicky podivná hra
• hra, kde máš po hře statistiky startu takové, jaké byly, ale přesto bys to vědomě zopakovat, je hra, které se bojím, protože si myslím, že organizátorům chybí nějaká empatie, nebo cit pro to, co je pruda a co je cílená dobrá překážka.
• hra, která dá na první šifru nepromyšlenou vícekrokovku, na druhou perlu hry, ale obtížnou jak prase, na třetí banalitu na 120 vteřin, po které následuje survival v roklích, je dramaturgicky špatná hra.

Svíčky 2026 byly jako celek dramaturgicky špatná hra. Vadilo by mi to míň, kdybych věděl, že omylem, náhodou, či chybným vyhodnocením testů. Ale jestli to takhle chceš, tak nerozumím, proč to takhle chceš.

Dramaturgicky špatná hra neznamená, že si ji neužiju. Ale nebudu pokrytecky říkat, jak se těším zase za rok. Jenou za pár let si klidně dopřeju i hru, kde organizátoři volí dle mě špatnou dramaturgii.

Analogicky si čas od času dopřávám hodně divné filmy. Ale když už Zeď nářků, tak ať je to zeď nářků.

P.S. Pokud tento příspěvek vyzněl agresivně konfrontačně, není to jeho cílem.

Jiříku...

…a za trest za to, že jsi nás nenechal žít v iluzi, že jsme našli všechna náměstí Svobody, doluštíš šifru MOSKVIČ do konce, a napíšeš nám seznam těch 14 obcí, které jsme nenašli.

Ivo...

…ještě nemám zpracované statistiky stanovišť, tak se asi nedokážu kvalifikovaně vyjádřit kolik hodin je „několik hodin“. Hodin bylo určitě více, než jsme čekali. Ale tak jako tak ex post statistiky vícekrokové šifry říkají, že se luštila v řádu hodin. Že ty hodnoty mají velký rozptyl, takže nejsou jen projevem pracnosti. A z 29 týmů si 9 pomohlo nápovědou. A z nich 5 nestačila. Kdybych měl věšteckou kouli a znal tato čísla dopředu, tak nějak úplně nevím, z čeho bych měl vyvodit, že je na tom něco špatně. Připadá mi to úplně OK. Asi kromě 44% účinnosti nápovědy. Tu bych asi zkusil naformulovat silněji.